Proměny - Publius Ovidius Naso

[Martin]

Publius Ovidius Naso

Ze sbérky Proměny. Z latinského originálu přeložil Ferdinand Stiebitz, Vydal Odeon, Praha 1969

Byl pak tu muž, jež ze Samu pocházel, prchl však z něho

před pány, tyranskou vládu měl v záští a z vlastní své vůle

vyhnancem byl. Ten muž až k bohům pronikl v duchu,

vzdáleným v končinách nebes, a postřehl duševním zrakem

všechno, co lidským očím kdy příroda vzala a skryla.

Když však prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem,

předkládal veřejně nauku svou a mlčícím žákům,

žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa

počátky, příčiny všeho a učil, co to je božstvo,

co jest příroda, odkud je blesk a z čeho jsou sněhy,

zdali snad rozráží vítr či Júpiter oblaka hřmící,

cože to otřásá zemí, dle jakého zákona hvězdy

krouží, i vše, co skryto. On první zavrhl přísně

předkládat na stůl maso a první otevřel ústa

k takovým moudrým slovům, ač nedošla bohužel víry:

"Lidé, hříšným jídlem se varujte poskvrňovati

těla! Obilí máte a ovoce, které svou tíhou

sklání haluze k zemi, a na révě nalité hrozny;

máte i rostliny sladké a takové, které se mohou

zjemnit a změkčit v ohni; a nikdo vám mléčnou moku

nebere, nebere med, jež voní mateřídouškou.

Hýřivě dává země jak bohatství, tak také pokrm

lahodný, dává co jísti, a bez vraždy, prolití krve.

Masem ukájí hlad jen zvěř, a ještě ne všechna.

Na příklad kůň i brav i skot, ti travou se živí;

ti však, jejichž duch jest surový, divý a krutý,

tygřice z arménských hor a lvové vznětliví, vzteklí,

medvědi, jakož i vlci - ti z krvavých těší se hodů.

Běda, ach, jaký to zločin, když maso se do masa noří,

dravé a lačné tělo když tuční polknutým tělem,

když jest živočich živ zas jiného živoka smrtí!

Při tomto barbarství všeho, jež země, ta nejlepší matka,

rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem

žalostné kusy masa a řídit se Kyklopů mravem?

Cožpak bude ti možno jen záhubou jiného tvora

ukojit žaludku hlad, té neslušné, hltavé šelmy?

Ale ten dávný věk, jež sami jsme nazvali zlatým,

toliko stromy a rostlinstvem ze země vzešlým

docela šťastně se cítil a ústa si neztřísnil krví.

Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem,

zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí,

v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba.

Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti

podvodu, všude byl mír. Když jakýsi škodlivý rádce,

nechať to kdokoli byl, se bohům jal závidět jídlo,

a když masité jídlo si v hltavý žaludek spustil,

zločinu otevřel cestu. Snad hubením divokých šelem

zahřál se nejprve kov, když teplou krví se ztřísnil

(na tom pak mohlo se zůstat!), a připouštím, nebylo hříchem,

byla-li zabita zvěř, jež život náš ohrožovala;

avšak zabíjet měla se jen, ne předkládat k snědku!

Bezpráví zašlo pak dále. A zdá se, že smrti si první

zasloužil, první jsa žertvou, vepř, jenž rypákem křivým

vyhrabal semena z půdy a zničil naděje roku.

Kozel prý ohryzal révu, a proto prý za oběť padl

oltáři mstitele Bakcha. Nuž oba je zničila vina!

Co jste však spáchali, ovce, vy mírné, k ochraně lidí

stvořené? Nosíte nektar, jenž v plné výmě se stekl,

dáváte nám svou vlnu a rouch nám poskytujete

měkkých a životem svým jste prospěšný více než smrtí!

Čím se provinil vůl, ten živočich beze lsti, šalby,

prostý, neškodný, stvořený jen, by námahy snášel?

Nevděčný dokonce je a nehoden úrody polní,

kdo moh dělníka zabít svých polností, sotva mu sňali

břímě křivého pluhu, a kdo moh sekerou protít

šíji, odřenou prací, jež tolikrát pomohla pánu

zkypřiti tvrdou roli a tolikráte úrodu svážet!

Avšak nedosti na tom, že páchají takový zločin:

vinu za tento hřích též na bohy vznesly a věří,

že prý se raduje bůh, když zabíjí dělného býka!

Žertva, prostá vší vady a postavou nad jiné krásná

(právě ta krása ji ničí!), jsouc zdobena stuhou a zlatem,

poblíž oltáře stojí nic netušíc, modlitby slyší,

vidí, jak na její čelo a doprostřed rohů jí sypou

zrna, jež pěstila sama, a raněna zabarví krví

nůž, jejž před malou chvílí snad v jasné viděla vodě.

Z hrudi, až dosud živé, jí ihned vnitřnosti vyjmou,

prohlédnou je a zpytují na drobech úmysly bohů.

Z těch pak (takový hlad má člověk na zakázaný

pokrm!) troufáš si jíst, ó plémě smrtelné? Prosím,

nečiňte tak a dbejte mé výstrahy, slyšte má slova!

Volů zabitých údy až budete klásti zas do úst,

vězte a vědomí mějte, své vlastní oráče že jíte!

*

Abych však nevybočil svým spřežením, které se k cíli

zapomnělo hnát: též nebe a vše, co je pod ním,

mění podobu stále, i země a vše, co je na ní,

rovněž i my, část světa - vždyť nejsme přes toliko těla,

nýbrž peruté duše jsme též a můžeme vcházet

v příbytky zvířecích těl i v dobytčat těla se nořit.

Těla, v kterých by mohly být ukryty rodičů duše,

bratrů, někoho snad, kdo spřízněn jakkoli s námi,

anebo alespoň lidí, ta se ctí, s pokojem nechme,

nechtějme naplňovat své útroby thyestským jídlem!

V jaké to špatné zvyky se uvádí, jak se to chystá

nezbožně na lidskou krev, kdo ocelí telátku hrdlo

protíná, může to bučení snést, jsa nepohnut v srdci,

anebo kdo je s to, by vraždil kůzle, jež kvílí

tak jak malé dítě, či pernatce požívat může,

kterého sám dřív krmil! Jak blízko má takový člověk

k plné, skutečné vraždě! A k čemu se odtud má přejít?

Skot nechť oře, či stáří ať přičítá vinu své smrti,

ovce nechť před Severem nás mrazivým nadále chrání,

kozy pak, syté z pastvy, ať k dojení dávají výmě!

Sítě, pasti a kličky a všechny ty úklady lstivé

odstraňte! Nešalte ptáka svou vějičkou natřenou lepem,

léčkou s děsivým peřím též jeleny neobkličujte,

netajte v návnadě lstné a šalebné zahnutých udic!

Zahubte zvěř, jež škodí; i tu však zahubte pouze;

masa ať chrání se ret, jen lahodně požívá krmě!"