Vegetarismus pro a proti

[Martin]

Vegetarismus pro a proti

Přemysl Pitter, 1928

IV.

Člověk si sestrojil theorii, sobě zdánlivě velice příznivou, ale úplně falešnou theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jakoby celá příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čistě sobeckým zájmům: chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se ji vtěsnat do forem jemu milých, využívá ji nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvorů nejen ke své výživě, ale často jen ze svévole a k své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou.

Indický básník Thákúr nazval naši kulturu kulturou zdí, protože skutečně vyrostla v kamenných zdech městských, které člověka úplně odcizily jeho pravlasti - přírodě. Následkem tohoto odcizení jsou nezdravé výrostky naší kultury, projevující se v mravní zvrácenosti, sociálních chorobách, přecitlivělosti, změkčilosti atd. Přes všechny tyto pohromy, které hluboce otřásají pokolením lidským v samých jeho základech, člověk přece nikdy nedosáhl svého snu, stát se skutečným pánem přírody, spoutat ji úplně svou vůlí. Ano, vyrostly vysoké kultury, které si podmanily vodu, vzduch i zemi, ale až dosud se všechny shroutily a písčiny pouští a vlny oceánů překrývají místa, kde žil kdysi člověk, chtějící býti pánem světa. Až dosud totiž nebyla ani jedna z těchto kultur proniknuta harmonií s Duchem Všehomíra a proto zanikly všechny a zanikne i naše, nenastoupí-li jedině skutečnou a jedině správnou cestu, t.j. cestu harmonie s Bohem.

Chce-li kdo nastoupit tuto cestu, musí si především uvědomit, že není ani on ani souhrn všech lidí pánem přírody, ale její částí, že člověk má naopak harmonicky zapadat do tohoto velkolepého obrazu Přírody, chce-li dosíci svého naznačeného cíle. Jeho rozumové schopnosti mu nedávají práva, aby jich používal na otročení jiných životů a ničení všeho toho, co příroda pracně vybudovala, ale má jich používat jen v tom smyslu, aby všehomírnou harmonii ještě zvýšil. Člověk má býti starším bratrem a vychovávatelem ostatních tvorů.

Z tohoto stanoviska vycházeli mnozí velcí učitelé náboženští, jako na př. Buddha, který zákon lásky rozšířil i na všechno živé tvorstvo, pravě: "Nebudeš ubližovati žádnému tvoru živému". Tedy nejen člověku, ale i zvířeti. Vyznavači Buddhovi tento zákon skutečně dodržují, zvířatům neubližují a proto jich ani nejedí. Známy jsou překrásné legendy i o křesťanském světci Františku z Assisi, který zvířata nazýval svými bratry a sestrami, kázal jim a vyzýval je, aby i ona velebila Boha. Jisté je, že člověk, řídě se svým přirozeným pudem, cítí ke zvířatům lásku, cítí ji neméně i zvířata k člověku, která vedle toho cítí k němu i svou podřízenost.

V tom směru nám může býti vzorem poměr, jak jej popisuje bible v líčení rajského života. Skutečně vypravují cestovatelé, kteří přišli do krajin, do nichž lidská noha ještě nevstoupila, že zvířata se člověka nebála, ale také mu neubližovala, prostě zvědavě si prohlížela nového tvora, dosud jim neznámého. Tento rajský poměr porušil člověk svými zbraněmi.

Domácí zvířata člověka často vroucně milují, podřizují se úplně jeho vůli, oddaně snášejí s ním jeho osudy. Bojícího se nebo plašícího koně upokojí často jen lidský hlas. Pes dovede zachránit život člověka i s nasazením svého vlastního života. Zvířata často se utíkají ve svých bolestech nebo úzkostech k člověku, a člověk, pokud může dává jim ochranu i pomoc. Mnoho lidí zvířata skutečně miluje. O lásce člověka ke psům, kočkám, koňům netřeba se ani zvláště zmiňovat, ale člověk miluje často i ona zvířata, která později zabíjí, aby jich užil jako své potravy. S jakou láskou na př. vychovává hospodyně mláďata všeho druhu hospodářských zvířat; často je nucena tuto lásku projevovat i sebezapřením a obětavostí. Známý je láskyplný poměr dětí k mláďatům zvířat a pod. Překvapuje jen to, kterak mizí láska člověkova, když zvířata dospějí určitého věku a člověk v nich už nevidí tvorů, hodných své lásky ale jen předměty k ukojení své touhy po nasycení a požitku. Táž hospodyně, která se mazlí s malými housátky jako se svými dětmi, později, když housata dospějí, úplně zapomíná na svůj krásný, původní poměr k nim, ale za živa z nich odírá peří a později, když se chystá je zabíti, připravuje je opravdu mučivým a nelidským způsobem na smrt. Krmí je totiž násilně při úplném zamezení pohybu, jen aby dosáhla co největšího ztučnění své ubohé oběti a ani při tom netuší, že takto ztučnělá husa je těžce nemocný tvor, neboť všechny její ústroje, zvláště játra, jsou tukově degenerovaná. Táž choroba bývá u člověka provázena těžkými útrapami, jimiž ovšem trpí i husa, ale člověk je zúmyslně přehlíží anebo si je falešně vysvětluje, na př. dušnost žízní. Tak těžce nemocné zvíře se počítá za zvláštní lahůdku.

Zrovna tak převrácený je poměr člověka a koně. Kůň slouží po celý život člověku věrně a oddaně, ale místo, aby se dočkal konečného vděku člověkova, bývá prodán řezníkovi a sněden.

Směšná je námitka, že by nebylo tak pěkné, vidět selský dvůr bez drůbeže. Vždyť drůbež tam může býti a žíti dále, ale aby snášela vejce a ne aby byla usmrcována. statně jsou lidé, kteří se v zimě starají o ptactvo polní, zahradní, lesní atd. a vypadá to okolo jejich domu velmi vesele, ač nikomu nenapadne, tyto švitořivé strávníky pobíjet. Ani blech a štěnic by nebylo potřebí zabíjet, kdyby všichni lidé dbali plně čistoty.

Velmi mnoho lidí jí s chutí mnoho masa, ale nedovedou sami zvíře zabíti. Používají k tomu důsledně cizí pomoci. Je v tom velká nesrovnalost. Takový člověk vidí v živém zvířeti tvora cítícího a do jisté míry i myslícího, proto se neodvažuje na něho vztáhnouti ruku. Ale v pečeni na talíři už tohoto živého a cítícího tvora nevidí. Při pohledu na strom, obsypaný ovocem, sbíhají se člověku sliny v ústech. Pochybuje, že by se našel člověk, kterýž by měl týž pocit při pohledu na pasoucí se krávu.

Jiní zase úplně přehlížejí nebo zapomínají, že zvířata mají tak dokonale vyvinutý cit a smysl pro bolest jako my a že pud sebezachování je u nich neméně silný jako u nás. Zapomínají, že zvířata jsou skutečně naši mladší bratři, kteří i uznávají zvláštní, jim nedostižitelné vlastnosti člověkovy a ochotně se před nimi sklánějí. Člověk však se dopustil těžkého omylu tím, že tohoto dobrovolného pokoření se zvířete nepoužívá k jeho povznesení, ale právě naopak, zvíře úplně vykořisťuj ke svým sobeckým účelům, neštítě se ani jeho vraždy.

Kdo pozoroval zvířata vedená na porážku, přesvědčí se velice brzo, že zvířata tuší dobře, co se s nimi má státi, neboť často bývají naplněna děsem a hrůzou před smrtí, která se jeví urputným odporem ke vstupu do budovy porážky. Řezníci jsou nuceni nezřídka sváděti těžké zápasy s nimi a žel Bohu, používají k nim prostředků velmi bolestných a surových, na př. vykroucení ocasu. Ještě strašnější okamžiky je ovšem čekají v místnosti samé, kde vše páchne čerstvou krví a smrtí.

Tento děsivý předsmrtný strach nemůže zůstati bez vlivu na tělo zvířete. Nelze pochybovat, že jako u člověka, který se octl v podobné situaci, vznikají v těle těžké změny rázu destruktivního (rozrušivého) a tudíž chorobu vyvolávajícího. Podobně jest tomu i v těle zvířecím. Tyto změny, stupňované ještě hnilobnými pochody, kterých bývá potřeba, aby maso bylo potřebné měkkosti a stravitelnosti, nemohou zůstati bez zlých následků pro tělo člověka, který se trvale živí masem takto získaným.

Člověk tedy, požívaje hnijícího masa zabitých zvířat (Tolstoj by řekl hnijících mrtvol zvířat), poškozuje své vlastní tělo. Vedle toho se člověk tak zapomněl, že zneužívá svého povýšeného postavení, které mu přiznávají i zvířata sama svým dobrovolným pokořením se, k hrubým vraždám, ve kterých jde tak daleko, že někdy vraždí jen pro svou zábavu a k nelítostnému vykořisťování. Tím zatěžuje svou vlastní duši a znesnadňuje svou dráhu vývojovou, neboť ono dobrovolné poddanství zvířat má docela jiný smysl, než jaký se mu přikládá. Člověk má tyto pokorné mladší své bratry podle možnosti k sobě povznášet, ulehčovat jim jejich těžkou cestu vývojovou - a ne jejich oddanosti sobecky využívat.

Mnozí lidé, slyšíce vegetariány mluvit o citu zvířat, vzpomínají toho, že i živá rostlina cítí, takže by člověk neměl vlastně ani jí způsobovat bolest. Do jisté míry mají pravdu. Je sice podstatný rozdíl mezi plným vědomím zvířete, které se v mnohém směru blíží plnému vědomí člověkovu, a stavem neuvědomělé citlivosti rostliny. Chce-li však kdo býti tak citlivý, pak nutno prostě opakovat, co jsme už jednou řekli, že přirozenou výživou člověkovou jsou plody: obilniny, luštěniny, ovoce a třeba i brambory. Většina plodů obsahuje výživné látky, potřebné k naší výživě, které jsou soustředěny v poměrně malém množství hmoty. Plody nejsou obdařeny skutečným, vědomým životem; v nich je život utajený, který se křísí k plnému, vědomému životu teprve klíčením. Požívá-li tedy člověk plodů, nezpůsobuje tím bolesti naprosto nikomu.

Jedlíci masa mluví i o bezbolestné smrti, kterou by mohla moderní technika připravit na smrt odsouzeným zvířatům. Ale smrt, bolestná či bezbolestná, zůstává smrtí vždy. Bojí se jí každý živý tvor. A kdo se jednou zabýval hlubšími příčinami bytí našeho i celého světa, ten pochopí, že nikdo z nás nemá práva bráti život druhému člověku, jak tomu učí i křesťanství, ale nemá práva zbavovat života ani zvířata, jak tomu učí buddhismus. My všichni - lidé i zvířata - přišli jsme na tento svět, abychom naplnili jistý úkol. Tolstoj tento úkol naznačil velice případnými slovy: abychom sloužili Bohu a člověku. Pravidelně se však zapomíná, že i tato zvířata, tito naši mladší bratři, přišla na svět, aby naplnila svůj úkol. I ona žijí svým osobitým vývojem, který spěje vždy výš. Východní filosofie dokonce učí, že v koloběhu světů dospějí i ona jednou lidské důstojnosti. Proto je potřebí nechat i zvířata žíti jejich individuálním životem a napomáhati jim k jejich duševnímu vývoji. Potom ovšem pochopím, že člověk nemá práva tento vývoj násilně přerušovat. Ve svém bludu, že je pánem přírody a korunou tvorstva, osobuje si člověk právo vraždit, místo aby láskyplně pomáhal a sloužil.

[Martin]

V.

Německý filosof Feuerbach řekl: Man ist, was man isst. (Člověk je takovým, jaké jest jeho jídlo) Nestane se sice doslovně vepřem, kdo se živí vepřovinou, ale není pochyby, že požívání masa má skutečný vliv na utváření povahy člověkovy.

Východní moudrost řeší tuto otázku naprosto přesně, tvrdíc, že rostlinná potrava je od podstaty lidského těla příliš odlišná, různorodá, kdežto těla zvířat mají velice mnoho shodného nebo alespoň podobného s tělem lidským. U rostlin vidíme jen náběhy a zárodky něčeho, co bychom mohli nazvat duševním životem, kdežto o zvířatech víme, že mají plně vyvinutou duši citovou a musíme připustit u nich už první náběhy k činnosti rozumové. Proto je působení těl zvířecích, ovlivněných nad to i jejich sférou citovou, jistě mnohem hlubší, než působení rostlin, člověku úplně cizorodých.

Mojžíš, který ve svém zákoně dal Židům tolik ochranných opatření sociálních, hygienických, právních a mravních, zapověděl jim užívat masa pánve a zadních končetin zvířat, přes to, že právě na kyčlích jsou nejkompaktnější kusy čistého masa. Nelze pochybovat, že při tomto nařízení spolupůsobila i představa, že tato část těla, poněvadž se nalézá v přímé souvislosti s pohlavními ústroji a snad i defeaekací, zdála se Mojžíšovi býti nečistou; pravděpodobně obával se jejího neblahého vlivu na vývoj svého národa a proto požívání její úplně zakázal.

Vrátíme-li se ještě k biblické legendě o stvoření světa, vzpomeneme si, že Bůh určil člověku za potravu plody stromů a bylin. Když však člověk tak se zvrhl, že bylo nutno jej vyhladit potopou, tehdy řekl Bůh, propouštěje Noe i jeho syny z archy; "Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země a všecko ptactvo nebeské. Všecko, co se hýbe na zemi a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou." (Gen. 9,2.) Těmito slovy měnil se člověk, který se původně živil plody stromů a bylin, ve tvora maso pojídajícího. Stalo se to tehdy, když opustil původní rajskou prostotu svého života, která byla v souhlasu se zákony, které mu dal Bůh a začal žíti životem hříšným, t.j. tehdy, když přestal žíti po Bohu a jeho zákonu a začal žíti po zákonech, které si dal sám. Chtěl se sám státi pánem přírody místo Boha. Protiklad: rajský život - výživa plody a hříšný život - výživa masem, je tu docela zřejmý.

Na životě jednotlivců i celých národů bývá docela patrný rozdíl ve způsobech jejich výživy. Všeobecně je známo, že Indové, živící se téměř výhradně rostlinnou stravou, jsou národ mírný, který se štítí jakéhokoli krveprolití. Za to Angličané, kteří se živí převážně masem, jsou národem výbojným, který dosáhl vlády nad celým světem a žárlivě hledí, aby si tuto vládu udržel.

Je sice pravda, že mírní, masa nepožívající Indové podlehli anglickému násilí a ztratili svou politickou samostatnost. Právě na tuto okolnost velice rádi poukazují odpůrci vegetarismu jako na jeho stinnou stránku. Ale v posledních letech jsme svědky toho, že tento pokořený, samostatnosti zbavený národ si podmanil celý svět silou a mohutností svého ducha. Jejich básník a mudřec Rabindranath Thákúr, je dnes nejproslulejší osobností na celém světě, lidé čtou jeho básně i filosofické a náboženské traktáty, hrnou se za ním kdekoli se objeví, plni zvědavosti a nadšení. Indická filosofie ovládá mysle celého vzdělaného světa. V poslední době strhl na sebe všeobecnou pozornost Mahatma Gandhi, který svým "neodporováním" zvítězil už v jedné revoluci v Africe a uplatňuje své nekrvavé metody i doma. Zkrátka pokoření, masa se štítící Indové ovládli svými myšlenkami celý svět a nelze pochybovati, že si dobudou dříve nebo později i své politické samostatnosti.

K stinným stránkám masité stravy nutno připočítat i tu její vlastnost, že svádí k alkoholismu, neboť tučné a ostré pokrmy masité tělo přímo nutí k nápojům ostřejším a dráždivějším, než je prostá voda neb mléko. Zkušenost pak nás učí, že všude, kde se objeví alkohol, jsou dvéře otevřeny všem možným neřestem.

Masitá potrava dráždí smyslnost, takže člověku, živícímu se pořádně masem, je těžko udržet pohlavní čistotu, zvláště tehdy, jestliže jeho život je prost fysické práce. Rozvrat pohlavního života v moderní společnosti je hluboký a neobyčejně těžký a nebude možno jej napravit, dokud lidé nezmění způsobu svého života, tedy především výživy.

Nejtěžším omylem je však, že většina lidí zapomíná, že podstatou člověkovou je nejen jeho fyzické tělo, které vidíme a hmatáme, ale i duchovní princip, který v nás sídlí, jehož nevidíme, ale o přítomnosti jeho se můžeme přesvědčiti jen z výsledků jeho činnosti. Mluví-li se o vývoji lidském - jednotlivce i celého lidstva - myslí se pravidelně jen na tělesnou stránku lidskou, t.j. na tělo a na rozumové schopnosti lidské, s ní úzce související. Proto hledají lidé vývoj obyčejně v pokroku technickém, organisačním, zákonodárném a pod., úplně zapomínajíce, že všechny tyto vymoženosti sice pokrokem také jsou, ale všechny nesou v sobě zárodek rozkladu a konce, neboť co dnes je pokrokem, je zítra už nepotřebným přežitkem a co ještě horšího, všechna tato kultura je dříve nebo později určena k zániku. Neboť Sahara, poušť Gobi, rozvaliny středoamerické a rozsáhlé plochy pohřbené oceánem, jsou místa, kde kdysi velmi dávno kvetly veliké a vysoko vyspělé kultury, po nichž nezůstalo než něco rozvalin a střepin...

Proto týká se skutečný vývoj člověkův jen jeho duchovnosti, jakožto stránky nepomíjivé a nesmrtelné. Směr, kterým se má tento vývoj ubírat, nám ukázal Ježíš ve svém kázání na hoře. Tento směr nás vede k úplnému vítězství ducha nad hmotou, která nikterak nemá býti ničena, ale má býti pokořena a má býti přivedena v úplnou poslušnost ducha, má se státi jen jeho ochotným a rozhodně dokonalým nástrojem. Jen tak je možné, abychom se mohli státi syny a nositeli království Božího, jak to žádá Kristus.

Kdo si učiní smyslem svého života úsilí, přiblížit se k tomuto ideálu Kristovu, ten musí velmi pozorně a bedlivě ocenit všechny okolnosti a složky svého života, musí kriticky zvážit velice přesně všechny svoje touhy a cíle, zvyky a zaměstnání, svůj způsob života a také způsob výživy. Přirozeně vymýtí člověk, usilující o království Boží, ze svého života všechno to, o čem se přesvědčí, že je mu překážkou na jeho cestě. Pravděpodobně bude takový člověk zkoumat mezi mnohým jiným i to, který způsob výživy bude pro něj účelnější. Odmítne živiti se masem, o kterém ví, že ho může dosáhnout jen usmrcením živého tvora, který má zrovna tak svoje určité poslání ve vesmíru jako on sám, o kterém ví, že mu usmrcením způsobuje bolest a hrůzné pocity, jimiž porušuje harmonii vesmírnou. Uvědomí si i tu zkušenost, že požíváním masa přivádí do svého těla prvky, které na něj samotného působí neblaze, neboť svou dráždivostí posilují právě jeho tělesnou stránku, o níž ví, že jest mu ji pokořiti a učiniti poslušnou, chce-li dosáhnouti svého vytouženého cíle - onoho niterného - "království Božího". Bude živiti se rostlinami a plody, o kterýchž ví, že jej zbavují všech těchto nevýhod, úskalí a nebezpečí. Ví, že tento způsob výživy může míti za následek jeho dočasné hmotné pokoření, ale na druhé straně jej určitě přivede ke konečnému vítězství ducha. Kdo tedy si postaví za svůj ideál Kristův ideál, ten rozhodně bude nucen zříci se požívání masa jako jedné z vážných překážek na této cestě.

Kristus sám sice nikde nezapovídal požívání masa, ale on nezapovídal ani alkoholismu, on vlastně nezapovídal nic. Masa a alkoholu ani nemohl zapovídat, protože požívání obou udržovalo se tehdy v tak skrovných mezích, že neohrozilo ani sociální, ani tělesnou záhubou a nebylo ani ohrožením cesty ke království Božímu. Za našich dnů stal se alkoholismus chorobou, na kterou vymírají celé národy a pojídání masa hrozí, že se stane druhou podobnou ranou morovou jako alkohol. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že Kristus nezapovídal ničeho. On sám jen ukázal ideál - Království Boží - o které máme usilovat a ve velkých rysech naznačoval cesty, kterými se máme za ním bráti. Smysl jeho učení je tichost, pokora, nevinnost dětství a láska.

Je pravda, jak tvrdí mnozí, že v přírodě žije jeden tvor z druhého: býložravec z rostliny, masožravec a člověk z býložravce. Je-li tento způsob výživy přirozený u zvířete, které nemůže nic jiného dělat, než k čemu bylo od přírody uzpůsobeno, pak rozhodně nutno se opřít proti této domněnce u člověka, neboť člověku jsou dány všechny možnosti. On může požívat i rostlin i plodů i masa, člověk si může svou potravu volit úplně samostatně a libovolně. Skutečně to lidé i dělají. Ti, kteří znají jen své tělo a uznávají možnost vývoje jen na hmotném podkladě, jedí maso, radí k požívání masa a když ho nemají, tedy aspoň nepřestávají po něm toužiti. Kteří však v sobě cítí synovství Boží, o kterém tak často mluvíval Kristus, ti usilují o dosažení království Božího tu na zemi a přiznávají jen jedinou možnost vývoje a to v oblasti duchovní. Kdo chce žíti a růsti duchovně, pro toho je velice důležitou pomůckou na této cestě - vzdáti se požívání masa, poněvadž není možno si představit pokolení lidské, rozpalované požíváním masa, že by se někdy mohlo vzdáti své výbojnosti a panovačnosti.

Zkrátka, kdo chce nastoupiti cestu k duchovní obrodě - a to je jedině bezpečná cesta, která nás může vysvobodit ze všech těch útrap a hrůz, ve kterých žijeme - ten najde pomoc téměř nevyhnutelnou ve - vegetarismu. Výživa rostlinná je tedy neocenitelným pomocníkem na cestě ke slunci Ducha.

***