Martin

Stromy Ján Smrek Ten najskromnejší ker, ten najbiednejší bodliak skôr mojim bratom je, než človek, keď je podliak. No každý, kto má česť, aj keď ho osud kopol, je pre mňa vidina: vysoký, čistý topoľ. Na stromy píšem si a o stromoch aj vravím. Les mojim ľudstvom je, keď v ľudstve nie som zdravý. Po všetkých pevninách, vidíš ich držať stráže, strom o strom opretý, ako im zákon káže. Strom stromu nie je kat, zem brata s bratom spája. Im diabol pokoj dal. Boh nevyhnal ich z raja. Nad tvorstva korunou ich koruna sa vznáša, Z jej lístia hovorí len dobro a len krása. Vraždia sa národy v znamení fárb a plemien – Strom stromu darom dá nádheru svojich semien. Vraždia sa národy v znamení rôznych znakov – strom stromu klania sa, vždy naplnený vďakou. Príroda zákon je, človek však neposlúcha, preto je zmätok v ňom a strom je sídlom ducha. Vysoko v korunách sídli duch – ľahni si na zem a hore dívaj sa. A potom napíš báseň.

Nesouvisí to asi s vegetariánstvím ale tedy já mám právě v přehrávači těchto 5 cdček, mám je seřazena podle jemnosti od velejemných až po nabuzující: 1. Tomáš Pfeiffer - Vodnářský zvon - to je vážná věc 2. Vlastní mix instrumentální hudby, ve které hraje hoboj 3. Gregorian - jsou to remixy klasických populárních hitů do chorálové podoby 4. Dire Straits - The Best Of - pěkná a energizující kitarová sóla 5. Lenka Vyhodilová - 'Lemura.. někdy luzná jindy hrůzná' - skvělá hudba a nepolapitelné texty Jiřího Weinbergera

Alex Bezděk Přemysl Pitter a vegetarismus ...V r. 1969jsem byl pozván Přemyslem Pittrem a paní Olgou Fierzovou do Švýcarska. V té době byl strýček Přemysl kazatelem v Husově sboru v Curychu. Zde nejen kázal slovo Boží, ale jako opravdový křesťan také žil. Ve svém životě, jak již bylo na semináři řečeno, chodil stale před tváří Hospodinovou. O jeho lásce ke zvířatům je také všeobecně známo. Rád chodíval do blízké farmy, 2-3 Km vzdálené od Affolternu am Albis, kde se vždy rád prošel mezi svými známými bernardýny, koníčky, kravičkami a telátky. Pozvání do Affolternu jsem dostal jako vnuk dr. Ctibora Bezděka. Můj děd byl spolu s Přemyslem Pittrem autorem knížky "Vegetarianismus pro a proti"Kromě toho jsem zastupoval už třetí generaci, která odmítala masitou stravu. O vegetariánství se mnou strýček mnoho nehovořil, neboť to se rozumělo samo sebou. Pouze při návštěvě farmy, kdy jsme obdivovali idylickou pohodu, klid a mír ve společnosti jejich čtyřnohých obyvatel, poznamenal strýc Přemysl: "...a teď si je představ u sebe na talíři." Jak již vyplynulo z referátu přednesených na semináři, byl P.Pitter zastánce pacifismu a důsledným odpůrcem násilí. Odmítal je v jakékoli podobě. Všestranně pomáhal, opatroval, podporoval a přinášel radost především všem, jímž bylo ukřivděno nebo ublíženo. Nekompromisně hájil přikázání "NEZABIJEŠ" a přenesl je i na oblast živočišné říše. P.Piter velice krásně nazval chovaná zvířata "...věrnými spolupracovníky, kteří mu s vypětím všech sil slouží a dopomáhají mu svou prací ke všem vymoženostem kulturním a hmotným. Bez pomoci zvírat by se člověk nebyl vyšinul v takovém čase a tak vysoko, jak se to ve skutečnosti stalo. Je to tedy nejen nevděk, jehož se člověk vůči zvířatům dopouští, ale i vázna porucha mravního základu, na němž spočívá život lidské společnosti"- Odstavec je převzat z dosud nevydaného díla Ct.Bezděka "O významu obrodných hnutí", napsaného v r. 1947. Knížka, která byla sestavena za spolupráce dr. Pavla Křivského a Přemysl Pittra, se snaží vrhnout trochu světla na poměry naší výživy a nasměrovat lidstvo, jak si udržet trvale zdraví, vězný mír a současně dosíci mravní i duchovní obrody. Bohužel vsak i u hospodáře, který se zvířaty spolupracoval a mel k nim jak sympatiím tak i kladny citový vztah, nastal zcela diametrální obrat, a to ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, že mladé nebo dospělé zvíře bude snědeno. O žízni, utrpení i krutosti, již jsou během transportu zvířata na jejich poslední cestě vystavena, ze jen náznakově dozvídáme z denního tisku nebo televizních záznamu. Proto již byl čas pro formulaci zákona na ochranu zvířat opravdu nejvyšší. Přemysl Pitter byl přesvědčen, že každý, kdo se dopouští násilí na živých bytostech, nebude mít zábran pouzít je i v lidské společnosti. @ Přemysl Pitter, život - dílo - doba, Sborník referátů a diskusních příspěvků semináře konaného dne 27.3.1993 v Pedagogickém muzeu J.A.Komenského v Praze, Praha 1994, str. 113

Miroslav Matouš Přemys Pitter a pacifismus ...Dokladu, ze Přemysl Pitter spatřoval perspektivu pacifismu ve výchově slovem i příkladem, je jistě mnoho. Mezi nimi nutno uvést i Pittrův vztah ke zvířatům a stvořením vůbec, i proto se stal vegetariánem. K dětem hovoril takto: "Šetřte přírodu, chraňte zvířata! Jsou bezmocná vůči člověku a volají na vás, abyste se jich zastali, kdykoli se jim ubližuje. Milujte je pro tu jejich Bozi duši a ona vám splatí důvěrou a láskou."... @ Přemysl Pitter, život - dílo - doba, Sborník referátu a diskusních příspevků semináře konaného dne 27.3.1993 v Pedagogickém muzeu J.A.Komenského v Praze, Praha 1994, str. 77

Miroslav Matouš Křesťanský vychovatel Přemysl Pitter "...Z poznámky o Přemyslově dětství vyplývá, že tušení takovéto lásky se v něm ozývalo již tehdy. Ve vztahu ke stvoření si výborně rozuměl s Ferdinandem Krchem. On totiž býval, jezte než se oba znali, ředitelem "Domova dětství" u Krnska, na jehož uzemí nebylo dovoleno zabít sebemenšího tvora. V tom byli oběma blízcí František z Assisi i Albert Schweitzer. Nejenom oni. "Zvedám kamen a cítím tíhu Boha," napsal veršem Joerk Zink. A Angelus Silesius: "Kdo všechno z cestoval a všechno vidět chtěl a Boha nepotkal ten pranic neviděl." "Ty se na nás díváš i okem zvířete." odvážil se v básni vyslovit Přemysl Pitter. Žádny panteismus, ani zření rajského obecenství, člověkem porušovaného a přece v naději znovu očekávaného. Z Pittrova proslovu k dětem v Milíčově dome vyjímám: "Ten nejdokonalejší stavitel neumí zbudovat tak krásny chrám, jako jej umel postavit Bůh" - "Vidíte, milé děti," uzavírá Pitter cely projev, "to všechno najdete v tom chráme, který Bůh postavil a jehož jménu je Příroda. On sám v ni vládne, v ni přebývá a v tomto jeho chráme jej můžete najít." Takováto slova by se tehdy mohla jevit rouhačsky a pohansky tem, kdo přezírali, co je označováno jako prvotní zjevení Boží ve stvoření. Avšak dnes, kdy těžce splácíme na to, ze jsme přírodě upřeli místo před Boži tváří, se Pittrův pohled ukazuje stale více jako pravdivý. "Šetřte přírodu, chraňte zvířata," napomíná Přemysl Pitter i nás. "Milujte je pro tu jejich Bozi duši a ona vám splatí důvěrou a láskou." @ Přemysl Pitter, život - dílo - doba, Sborník referátu a diskusních příspěvku z mezinárodni vědecké konference konané ke 100. výročí narození Přemysla Pittra, Praha 1996, str. 98

Jan Šimsa Liščí kmen a akce Přemysla Pittra "...V kmeni zesílil vliv křesťanské filosofie Pittrovy, s jejím důrazem na hledání smyslu života ve službě potřebným, na přemýšlením o Bohu a jeho bezprostředním působení v každodenním živote i kultuře a dějinách národa. Milovali jsme Přemyslovo "Ve jménu zvířete", (1) toužili jsme po ochraně přírody, přijali jsme jeho důslednou abstinenci až k horovaní pro vegetariánství a odmítaní i takových velkoměstských požitků jako je zmrzlina, limonáda, kina a tanec. Zapálili jsme se pro myšlenky pacifismu a křesťansky orientovaného socialismu. Přemysl Pitter nás přijal - ač nám bylo v počátcích spolupráce čtrnáct, patnáct let - jako své spolupracovníky, začali jsme mu tykat, mohli jsme za nim, když měl čas, přijít se svými nápady a problémy. Josef Horáček chodil po cely podzim 1944 pravidelně na zchůzky pankrácké větve, učil nás zpívat, vedl s námi rozpravy na mravní a duchovni témata, přinášel knížky Pittrovy a půjčoval knihy z knihovny Milíčova domu. Z prvních třech knih byly dvě od Setona o zvířatech a Kaalalova knížka o mládí Františka Palackého. Tyto styky a zvlášť nedělní promluvy Přemyslovy nás získaly pro myšlenky české reformace, jejich přechůdců a dovršitelů a z moderních českých myslitelů pro Gammu, Masaryka a Radla. Dostali jsme podněty pro ideové působení mezi spolužáky a já v evangelickém dorostu. Bratr Horácek mi zapůjčil knihu o Albertu Schweitzerovi, pomohl mi s řečnickým cvičením o ochraně přírody a měl řadu doporučení pro naší výchovnou činnost v kmeni i jinde. Ideový pittrovský vliv byl patrný při výberu i zpracování témat pro tzv. "Náčelnickou školu", což byla jednou za čas schůzka věnovaná ideovému tématu: Woodcraft a vegetarismus. Účast na přednášce P.Pittra: Co jsme dlužni naší mládeži (19.1.1945). Pacifismus. Zvíře v zajetí. Moderní zábavy. Význam jednotného jazyka pro lidstvo. Móda a ochrana zvírat. Nikotin a alkohol, národní opojné jedy. Reformní škola..." (1) Přemysl Pitter, Ve jménu zvířete. Přátelům zvířat své londýnské dojmy líčí Přemysl Pitter. Se třemi vyobrazeními. 28 s. Vydalo "Hnuti pro křesťanský komunismus v Československu" 1928. Po zákazu tohoto hnuti bylo jméno vydavatele na obálce i na titulní liste přelepeno. @ Přemysl Pitter, život - dílo - doba, Sborník referátu a diskusních příspěvku z mezinárodní vědecké konference konané ke 100. výročí narození Přemysl Pittra, Praha 1996, str. 32

Zdeněk Brom Duchovní základy pedagogiky Přemysla Pittra Přemysl Pitter se ocitl jako radovy voják uprostřed 1. světové války. Nechtěl bojovat, vílku odmítal. Riskoval svůj život, aby dal nemusel zabíjet a dezertoval. Měl být popraven - a přesto si stále stál za svým přesvedčeníim, že nebude bojovat. Život mu zachránil jen náhly útok nepřátelské armády, při kterém uprchl z vězení a dostal se do lazaretního vlaku. V tu dobu dostal do rukou knihu Lva Nikolajeviče Tolstého "Povídky pro lid" a objevil krasu a hloubku evangelií. Zanedlouho měl sen - vidí sám sebe jako vojáka na zákopech s připravenou ručnicí a nasazeným bajonetem. Spatřuje již toho který si ho vzal za cíil. Hledí na něj a se zděšením rozeznává, že ten, který jde proti němu, má místo uniformy světlé roucho a na hlavě trnovou korunu... Krátce nato dostal horečky a nemusel na fronte bojovat. V albánske pevnosti Bileco, kam ho zavály jeho další válečné osudy, dostal znovu horečku a krvavý průjem. K tomu Přemysl Pitter napsal: "V horečkách prožívám všechen svůj dosavadní život, i s podrobnostmi, které mi už dávno vypadly z paměti. Ale prožívám i okamžiky blažené, kdy se vymaňuje z pout časnosti a tělesnosti a zjevují se mu věci, které nemohou být vysloveny." Někdo by jistě mohl namítnout, že jde o blouzněni z nemoci a pouhé halucinace. Přemysl Pitter vsak na základě těchto, abych tak řekl, vhledů, dochází po návratu z války do Prahy k základnímu milníku svého života: "Přemýšlel jsem, co je vlastní můj úkol. Po všech těch náhodách, které mi za války zachránily život, jsem dosel k poznání, ze můj život nepatří už mne, a tak jak jsem hledal, čemu se mám věnovat," napsal ve svém životopise. V živote Přemysla Pittra nastal zlom. Vzdal se života, tak řečeno, pro sebe. Odloží jakoby své sobecké já. Komu a čemu však svěřuje Přemysl Pitter svůj život? Ve svém životopise cituje Tomáše Garrigua Masaryka: "V náhodu nevěřím, musím věřit v prozřetelnost, která řídí vývoj světa a lidstává kohokoli z nás." Přemysl Pitter tak přijal vědomě poselství evangelií a chce žít pod vedením Božím pro jiné lidi. Je zde viditelný vliv evangelii, která praví: "Vezmi svůj kříž a následuj mne." Vidí před sebou celou řadu úkolů, která je třeba řešit, aby byla zde na zemi nastolena spravedlnost. Jak je řešit, to již Přemysl Pitter ví. Jeho slovy řečeno: "Jediné v duchu širším a vyšším, v duchu opravdového křesťanství, které vsak znamená kříž, oběť." Krátce nato Přemysl Pitter studoval bohosloveckou fakultu, kde je vsak nejvíce zaujat Janem Husem, kterého později označil jako mezník novověku, když se odvolal při své při v Kostnici k ne pozemským autoritám, ale přímo k Bohu. Dále Petrem Chelčickým, ale především Janem Milíčem z Kroměříže a jeho kazatelským a vychovatelským dílem. Když jeho dílo studoval, cítil se, podle vlastních slov, jakoby převtělen do doby Karla IV. Teoretické studium jej vsak dlouho nezajímalo. Věděl, ze se musí vrátit zpět do reálného života, který byl provázen řadou "náhod". Například za války je gestapem předvolán k výslechu do Petschkova paláce, odkud se vrátí živ jen málokdo. Loučí se se známými a balí si osobní věci, protože předpokládá, že bude uvězněn. Při výslechu je obviněn z toho, že pomáhá židovským rodinám, což tehdy znamenalo trest smrti. Přemysl Pitter však nezapírá a pouze vyšetřovatelům říká: "To je pravda, ale z lidského hlediska mne však jistě pochopíte." Nastává chvilka ticha a poté je Přemysl Pitter propuštěn. Dá se říci - náhoda. Jenže těchto náhod bylo příliš mnoho. Počínaje záchranou před popravou za dezerci za 1. světové války, přes vylíčený příběh z Petschkova paláce k přechodu do emigrace, kdy při přejezdu do Západního Berlína nebyl jinak přísnou policií kontrolován pouze a jedině Přemysl Pitter atd...." @ Přemysl Pitter, život - dílo - doba, Sborník referátů a diskusních příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ke 100. výročí narození Přemysl Pittra, Praha 1996, str. 24-25

Miroslav Matouš Duchovní odkaz Přemysla Pittra Když jsem před mnoha lety hovořil s Přemyslem Pittrem o jeho duchovním zaměření, řekl mi přibližně toto:"Byly a jsou pokusy mne někam zařadit. Ale já se do žádného šuplíku nesrovnám. Z každého mi vyčnívá nějaká ta ruka nebo noha." Domnívám se, že tato jeho vlastní charakteristika, jej velice dobře vystihuje. Nezařaditelnost patři k podstatným rysům Pittrovy osobnosti. Být zařazen znamená být vyměřen a vymezen, být uznáván, mít jisté filosofické či teologické znaky, patřit k určité škole. Být zařazen může ovšem znamenat i být zabydlen, ukončen, oklasifikován nebo dokonce být vyřízen. Avšak nebýt zařazen či nezařadit se má také svůj zápor: Může to znamenat být vyřazen nebo alespoň nebýt uznáván. Člověk, jenž se nehledí a nehodlá zařadit se dostává do nebezpečí být prohlašován zařazenými za úchylkáře nebo i bludaře. Pokud jde o Přemysla Pittra, býval pro své samostatné pojetí viry v Boha pravověrnými odmítán a odsuzován. Je známo, ze nejsilnější dojmy pocházejí z dětství. Sledujeme-li Přemyslův život, vidíme z jeho záznamu, jak hluboký vztah mel od útlosti ke zvířatům. Čteme o jeho přátelství s hlídacím psem u boudy a s žabkami u rybníka i o soucitu s netopýrem, přibitým na vrata stodoly a s podřezávanou husou. Jak si nepřipomenout slova apoštola Pavla: "Celé tvorstvo čeká, až se Boži synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno pomíjejícnosti, avšak ne z vlastní vůle, ale kvůli tomu, který si je podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z porušení, to k účasti na svobodném, které oslavením nabudou Boží děti. Víme přece, že celým tvorstvem jde jediný vzdech a všechno tvorstvo že svírá bolest až doposud" (Římanům 8, 19-22 P) I pro svůj laskavý vztah ke zvířatům se Přemysl Pitter v dospělém věku stal zásadním vegetariánem a daleko později napsal v básni verš, za který by mohl být obviněn z pantheismu: "My poznáváme tebe ve zraku dítěte. Ty se na nás díváš i okem zvěře." I v této souvislosti rozuměl Přemysl Pitter věčnému určení života. Napsal o tom: "Člověk si sestrojil theorii, zdánlivě velice příznivou ale úplně falešnou theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jakoby celá příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čistě sobeckým zájmům: chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se vtěsnat ji do forem jemu milých, využívá ji nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvoru nejen ke své výživě, ale často jen ke své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou. Ano, vyrostly vysoké kultury, které si podmanily vodu, vzduch i zemi, ale až dosud se všechny zhroutily a překrývají místa, kde žil kdysi člověk, chtějící být pánem světa. Až dosud totiž nebyla ani jedna z těchto kultur proniknuta harmonií s Duchem Všechomíra, a proto zanikly všechny a zanikne i naše, nenastoupí-li jediné skutečnou a jedině správnou cestu, to je cestu harmonie s Bohem. Chce-li kdo nastoupit tuto cestu, musí si především uvědomit, ze není ani on ani souhrn všech lidí pánem přírody, ale její částí, že člověk má naopak harmonicky zapadat do tohoto velkolepého obrazu Přírody, chce-li dosíci svého naznačeného cíle. Jeho rozumové schopnosti mu nedávají práva, aby jich používal na otročení jiných životů a ničení všeho toho, co příroda pracně vybudovala, ale má jich využívat jen v tom smyslu, aby vesmírnou harmonii ještě zvýšil. Člověk má býti starším bratrem a vychovávatelem ostatních tvorů." (Vegetarism pro a proti, 1928, str 25-26) Přemysl Pitter se stavěl proti pokusům na zvířatech; pokud je mi známo i proti těm, jimiž se zachraňují lidé. Ne tak Albert Schweitzer, člověk se stejně ušlechtilými city ke zvířatům. A přece Schweitzer, lékař, usuzoval takto: "Ti, kteří podnikají na zvířatech pokusné operace nebo jim naočkovávaji choroby, aby získanými výsledky mohli pomoci člověku, neměji se nikdy uspokojit tím, že jejich krutý čin sleduje cenný účel. V každém případě musí zvažovat, zda je skutečně nutné uložit nějakému tvoru tuto obět pro lidstvo. - Je také zločin, jsou-li zvířata podrobována mučení jenom proto, aby se studentům demonstrovaly obecně známé fenomény. Právě proto, že zvíře jako pokusné zvíře poskytuje svou bolestí tak cennou službu trpícímu člověku, vytvořil se nový vztah solidarity mezi ním a námi. Z toho vyplývá pro každého z nás nutnost prokazovat živému tvoru všemožné dobro." (A.Schweitzer: Nauka úcty k životu, str. 65-66) Vidíme, ze se do rozporu dostávají stanoviska jinak velice blízká, jejichž zastánci jsou Schweitzer na jedné, Pitter na druhé straně. Myslím, že hledisku Pittrovu, které jsme se pokusili rozvést, dává postup této civilizace za pravdu... @ Sborník Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, Praha 1995, str. 66-67

V. Německý filosof Feuerbach řekl: Man ist, was man isst. (Člověk je takovým, jaké jest jeho jídlo) Nestane se sice doslovně vepřem, kdo se živí vepřovinou, ale není pochyby, že požívání masa má skutečný vliv na utváření povahy člověkovy. Východní moudrost řeší tuto otázku naprosto přesně, tvrdíc, že rostlinná potrava je od podstaty lidského těla příliš odlišná, různorodá, kdežto těla zvířat mají velice mnoho shodného nebo alespoň podobného s tělem lidským. U rostlin vidíme jen náběhy a zárodky něčeho, co bychom mohli nazvat duševním životem, kdežto o zvířatech víme, že mají plně vyvinutou duši citovou a musíme připustit u nich už první náběhy k činnosti rozumové. Proto je působení těl zvířecích, ovlivněných nad to i jejich sférou citovou, jistě mnohem hlubší, než působení rostlin, člověku úplně cizorodých. Mojžíš, který ve svém zákoně dal Židům tolik ochranných opatření sociálních, hygienických, právních a mravních, zapověděl jim užívat masa pánve a zadních končetin zvířat, přes to, že právě na kyčlích jsou nejkompaktnější kusy čistého masa. Nelze pochybovat, že při tomto nařízení spolupůsobila i představa, že tato část těla, poněvadž se nalézá v přímé souvislosti s pohlavními ústroji a snad i defeaekací, zdála se Mojžíšovi býti nečistou; pravděpodobně obával se jejího neblahého vlivu na vývoj svého národa a proto požívání její úplně zakázal. Vrátíme-li se ještě k biblické legendě o stvoření světa, vzpomeneme si, že Bůh určil člověku za potravu plody stromů a bylin. Když však člověk tak se zvrhl, že bylo nutno jej vyhladit potopou, tehdy řekl Bůh, propouštěje Noe i jeho syny z archy; "Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země a všecko ptactvo nebeské. Všecko, co se hýbe na zemi a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou." (Gen. 9,2.) Těmito slovy měnil se člověk, který se původně živil plody stromů a bylin, ve tvora maso pojídajícího. Stalo se to tehdy, když opustil původní rajskou prostotu svého života, která byla v souhlasu se zákony, které mu dal Bůh a začal žíti životem hříšným, t.j. tehdy, když přestal žíti po Bohu a jeho zákonu a začal žíti po zákonech, které si dal sám. Chtěl se sám státi pánem přírody místo Boha. Protiklad: rajský život - výživa plody a hříšný život - výživa masem, je tu docela zřejmý. Na životě jednotlivců i celých národů bývá docela patrný rozdíl ve způsobech jejich výživy. Všeobecně je známo, že Indové, živící se téměř výhradně rostlinnou stravou, jsou národ mírný, který se štítí jakéhokoli krveprolití. Za to Angličané, kteří se živí převážně masem, jsou národem výbojným, který dosáhl vlády nad celým světem a žárlivě hledí, aby si tuto vládu udržel. Je sice pravda, že mírní, masa nepožívající Indové podlehli anglickému násilí a ztratili svou politickou samostatnost. Právě na tuto okolnost velice rádi poukazují odpůrci vegetarismu jako na jeho stinnou stránku. Ale v posledních letech jsme svědky toho, že tento pokořený, samostatnosti zbavený národ si podmanil celý svět silou a mohutností svého ducha. Jejich básník a mudřec Rabindranath Thákúr, je dnes nejproslulejší osobností na celém světě, lidé čtou jeho básně i filosofické a náboženské traktáty, hrnou se za ním kdekoli se objeví, plni zvědavosti a nadšení. Indická filosofie ovládá mysle celého vzdělaného světa. V poslední době strhl na sebe všeobecnou pozornost Mahatma Gandhi, který svým "neodporováním" zvítězil už v jedné revoluci v Africe a uplatňuje své nekrvavé metody i doma. Zkrátka pokoření, masa se štítící Indové ovládli svými myšlenkami celý svět a nelze pochybovati, že si dobudou dříve nebo později i své politické samostatnosti. K stinným stránkám masité stravy nutno připočítat i tu její vlastnost, že svádí k alkoholismu, neboť tučné a ostré pokrmy masité tělo přímo nutí k nápojům ostřejším a dráždivějším, než je prostá voda neb mléko. Zkušenost pak nás učí, že všude, kde se objeví alkohol, jsou dvéře otevřeny všem možným neřestem. Masitá potrava dráždí smyslnost, takže člověku, živícímu se pořádně masem, je těžko udržet pohlavní čistotu, zvláště tehdy, jestliže jeho život je prost fysické práce. Rozvrat pohlavního života v moderní společnosti je hluboký a neobyčejně těžký a nebude možno jej napravit, dokud lidé nezmění způsobu svého života, tedy především výživy. Nejtěžším omylem je však, že většina lidí zapomíná, že podstatou člověkovou je nejen jeho fyzické tělo, které vidíme a hmatáme, ale i duchovní princip, který v nás sídlí, jehož nevidíme, ale o přítomnosti jeho se můžeme přesvědčiti jen z výsledků jeho činnosti. Mluví-li se o vývoji lidském - jednotlivce i celého lidstva - myslí se pravidelně jen na tělesnou stránku lidskou, t.j. na tělo a na rozumové schopnosti lidské, s ní úzce související. Proto hledají lidé vývoj obyčejně v pokroku technickém, organisačním, zákonodárném a pod., úplně zapomínajíce, že všechny tyto vymoženosti sice pokrokem také jsou, ale všechny nesou v sobě zárodek rozkladu a konce, neboť co dnes je pokrokem, je zítra už nepotřebným přežitkem a co ještě horšího, všechna tato kultura je dříve nebo později určena k zániku. Neboť Sahara, poušť Gobi, rozvaliny středoamerické a rozsáhlé plochy pohřbené oceánem, jsou místa, kde kdysi velmi dávno kvetly veliké a vysoko vyspělé kultury, po nichž nezůstalo než něco rozvalin a střepin... Proto týká se skutečný vývoj člověkův jen jeho duchovnosti, jakožto stránky nepomíjivé a nesmrtelné. Směr, kterým se má tento vývoj ubírat, nám ukázal Ježíš ve svém kázání na hoře. Tento směr nás vede k úplnému vítězství ducha nad hmotou, která nikterak nemá býti ničena, ale má býti pokořena a má býti přivedena v úplnou poslušnost ducha, má se státi jen jeho ochotným a rozhodně dokonalým nástrojem. Jen tak je možné, abychom se mohli státi syny a nositeli království Božího, jak to žádá Kristus. Kdo si učiní smyslem svého života úsilí, přiblížit se k tomuto ideálu Kristovu, ten musí velmi pozorně a bedlivě ocenit všechny okolnosti a složky svého života, musí kriticky zvážit velice přesně všechny svoje touhy a cíle, zvyky a zaměstnání, svůj způsob života a také způsob výživy. Přirozeně vymýtí člověk, usilující o království Boží, ze svého života všechno to, o čem se přesvědčí, že je mu překážkou na jeho cestě. Pravděpodobně bude takový člověk zkoumat mezi mnohým jiným i to, který způsob výživy bude pro něj účelnější. Odmítne živiti se masem, o kterém ví, že ho může dosáhnout jen usmrcením živého tvora, který má zrovna tak svoje určité poslání ve vesmíru jako on sám, o kterém ví, že mu usmrcením způsobuje bolest a hrůzné pocity, jimiž porušuje harmonii vesmírnou. Uvědomí si i tu zkušenost, že požíváním masa přivádí do svého těla prvky, které na něj samotného působí neblaze, neboť svou dráždivostí posilují právě jeho tělesnou stránku, o níž ví, že jest mu ji pokořiti a učiniti poslušnou, chce-li dosáhnouti svého vytouženého cíle - onoho niterného - "království Božího". Bude živiti se rostlinami a plody, o kterýchž ví, že jej zbavují všech těchto nevýhod, úskalí a nebezpečí. Ví, že tento způsob výživy může míti za následek jeho dočasné hmotné pokoření, ale na druhé straně jej určitě přivede ke konečnému vítězství ducha. Kdo tedy si postaví za svůj ideál Kristův ideál, ten rozhodně bude nucen zříci se požívání masa jako jedné z vážných překážek na této cestě. Kristus sám sice nikde nezapovídal požívání masa, ale on nezapovídal ani alkoholismu, on vlastně nezapovídal nic. Masa a alkoholu ani nemohl zapovídat, protože požívání obou udržovalo se tehdy v tak skrovných mezích, že neohrozilo ani sociální, ani tělesnou záhubou a nebylo ani ohrožením cesty ke království Božímu. Za našich dnů stal se alkoholismus chorobou, na kterou vymírají celé národy a pojídání masa hrozí, že se stane druhou podobnou ranou morovou jako alkohol. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že Kristus nezapovídal ničeho. On sám jen ukázal ideál - Království Boží - o které máme usilovat a ve velkých rysech naznačoval cesty, kterými se máme za ním bráti. Smysl jeho učení je tichost, pokora, nevinnost dětství a láska. Je pravda, jak tvrdí mnozí, že v přírodě žije jeden tvor z druhého: býložravec z rostliny, masožravec a člověk z býložravce. Je-li tento způsob výživy přirozený u zvířete, které nemůže nic jiného dělat, než k čemu bylo od přírody uzpůsobeno, pak rozhodně nutno se opřít proti této domněnce u člověka, neboť člověku jsou dány všechny možnosti. On může požívat i rostlin i plodů i masa, člověk si může svou potravu volit úplně samostatně a libovolně. Skutečně to lidé i dělají. Ti, kteří znají jen své tělo a uznávají možnost vývoje jen na hmotném podkladě, jedí maso, radí k požívání masa a když ho nemají, tedy aspoň nepřestávají po něm toužiti. Kteří však v sobě cítí synovství Boží, o kterém tak často mluvíval Kristus, ti usilují o dosažení království Božího tu na zemi a přiznávají jen jedinou možnost vývoje a to v oblasti duchovní. Kdo chce žíti a růsti duchovně, pro toho je velice důležitou pomůckou na této cestě - vzdáti se požívání masa, poněvadž není možno si představit pokolení lidské, rozpalované požíváním masa, že by se někdy mohlo vzdáti své výbojnosti a panovačnosti. Zkrátka, kdo chce nastoupiti cestu k duchovní obrodě - a to je jedině bezpečná cesta, která nás může vysvobodit ze všech těch útrap a hrůz, ve kterých žijeme - ten najde pomoc téměř nevyhnutelnou ve - vegetarismu. Výživa rostlinná je tedy neocenitelným pomocníkem na cestě ke slunci Ducha. ***

Vegetarismus pro a proti Přemysl Pitter, 1928 IV. Člověk si sestrojil theorii, sobě zdánlivě velice příznivou, ale úplně falešnou theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jakoby celá příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čistě sobeckým zájmům: chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se ji vtěsnat do forem jemu milých, využívá ji nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvorů nejen ke své výživě, ale často jen ze svévole a k své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou. Indický básník Thákúr nazval naši kulturu kulturou zdí, protože skutečně vyrostla v kamenných zdech městských, které člověka úplně odcizily jeho pravlasti - přírodě. Následkem tohoto odcizení jsou nezdravé výrostky naší kultury, projevující se v mravní zvrácenosti, sociálních chorobách, přecitlivělosti, změkčilosti atd. Přes všechny tyto pohromy, které hluboce otřásají pokolením lidským v samých jeho základech, člověk přece nikdy nedosáhl svého snu, stát se skutečným pánem přírody, spoutat ji úplně svou vůlí. Ano, vyrostly vysoké kultury, které si podmanily vodu, vzduch i zemi, ale až dosud se všechny shroutily a písčiny pouští a vlny oceánů překrývají místa, kde žil kdysi člověk, chtějící býti pánem světa. Až dosud totiž nebyla ani jedna z těchto kultur proniknuta harmonií s Duchem Všehomíra a proto zanikly všechny a zanikne i naše, nenastoupí-li jedině skutečnou a jedině správnou cestu, t.j. cestu harmonie s Bohem. Chce-li kdo nastoupit tuto cestu, musí si především uvědomit, že není ani on ani souhrn všech lidí pánem přírody, ale její částí, že člověk má naopak harmonicky zapadat do tohoto velkolepého obrazu Přírody, chce-li dosíci svého naznačeného cíle. Jeho rozumové schopnosti mu nedávají práva, aby jich používal na otročení jiných životů a ničení všeho toho, co příroda pracně vybudovala, ale má jich používat jen v tom smyslu, aby všehomírnou harmonii ještě zvýšil. Člověk má býti starším bratrem a vychovávatelem ostatních tvorů. Z tohoto stanoviska vycházeli mnozí velcí učitelé náboženští, jako na př. Buddha, který zákon lásky rozšířil i na všechno živé tvorstvo, pravě: "Nebudeš ubližovati žádnému tvoru živému". Tedy nejen člověku, ale i zvířeti. Vyznavači Buddhovi tento zákon skutečně dodržují, zvířatům neubližují a proto jich ani nejedí. Známy jsou překrásné legendy i o křesťanském světci Františku z Assisi, který zvířata nazýval svými bratry a sestrami, kázal jim a vyzýval je, aby i ona velebila Boha. Jisté je, že člověk, řídě se svým přirozeným pudem, cítí ke zvířatům lásku, cítí ji neméně i zvířata k člověku, která vedle toho cítí k němu i svou podřízenost. V tom směru nám může býti vzorem poměr, jak jej popisuje bible v líčení rajského života. Skutečně vypravují cestovatelé, kteří přišli do krajin, do nichž lidská noha ještě nevstoupila, že zvířata se člověka nebála, ale také mu neubližovala, prostě zvědavě si prohlížela nového tvora, dosud jim neznámého. Tento rajský poměr porušil člověk svými zbraněmi. Domácí zvířata člověka často vroucně milují, podřizují se úplně jeho vůli, oddaně snášejí s ním jeho osudy. Bojícího se nebo plašícího koně upokojí často jen lidský hlas. Pes dovede zachránit život člověka i s nasazením svého vlastního života. Zvířata často se utíkají ve svých bolestech nebo úzkostech k člověku, a člověk, pokud může dává jim ochranu i pomoc. Mnoho lidí zvířata skutečně miluje. O lásce člověka ke psům, kočkám, koňům netřeba se ani zvláště zmiňovat, ale člověk miluje často i ona zvířata, která později zabíjí, aby jich užil jako své potravy. S jakou láskou na př. vychovává hospodyně mláďata všeho druhu hospodářských zvířat; často je nucena tuto lásku projevovat i sebezapřením a obětavostí. Známý je láskyplný poměr dětí k mláďatům zvířat a pod. Překvapuje jen to, kterak mizí láska člověkova, když zvířata dospějí určitého věku a člověk v nich už nevidí tvorů, hodných své lásky ale jen předměty k ukojení své touhy po nasycení a požitku. Táž hospodyně, která se mazlí s malými housátky jako se svými dětmi, později, když housata dospějí, úplně zapomíná na svůj krásný, původní poměr k nim, ale za živa z nich odírá peří a později, když se chystá je zabíti, připravuje je opravdu mučivým a nelidským způsobem na smrt. Krmí je totiž násilně při úplném zamezení pohybu, jen aby dosáhla co největšího ztučnění své ubohé oběti a ani při tom netuší, že takto ztučnělá husa je těžce nemocný tvor, neboť všechny její ústroje, zvláště játra, jsou tukově degenerovaná. Táž choroba bývá u člověka provázena těžkými útrapami, jimiž ovšem trpí i husa, ale člověk je zúmyslně přehlíží anebo si je falešně vysvětluje, na př. dušnost žízní. Tak těžce nemocné zvíře se počítá za zvláštní lahůdku. Zrovna tak převrácený je poměr člověka a koně. Kůň slouží po celý život člověku věrně a oddaně, ale místo, aby se dočkal konečného vděku člověkova, bývá prodán řezníkovi a sněden. Směšná je námitka, že by nebylo tak pěkné, vidět selský dvůr bez drůbeže. Vždyť drůbež tam může býti a žíti dále, ale aby snášela vejce a ne aby byla usmrcována. statně jsou lidé, kteří se v zimě starají o ptactvo polní, zahradní, lesní atd. a vypadá to okolo jejich domu velmi vesele, ač nikomu nenapadne, tyto švitořivé strávníky pobíjet. Ani blech a štěnic by nebylo potřebí zabíjet, kdyby všichni lidé dbali plně čistoty. Velmi mnoho lidí jí s chutí mnoho masa, ale nedovedou sami zvíře zabíti. Používají k tomu důsledně cizí pomoci. Je v tom velká nesrovnalost. Takový člověk vidí v živém zvířeti tvora cítícího a do jisté míry i myslícího, proto se neodvažuje na něho vztáhnouti ruku. Ale v pečeni na talíři už tohoto živého a cítícího tvora nevidí. Při pohledu na strom, obsypaný ovocem, sbíhají se člověku sliny v ústech. Pochybuje, že by se našel člověk, kterýž by měl týž pocit při pohledu na pasoucí se krávu. Jiní zase úplně přehlížejí nebo zapomínají, že zvířata mají tak dokonale vyvinutý cit a smysl pro bolest jako my a že pud sebezachování je u nich neméně silný jako u nás. Zapomínají, že zvířata jsou skutečně naši mladší bratři, kteří i uznávají zvláštní, jim nedostižitelné vlastnosti člověkovy a ochotně se před nimi sklánějí. Člověk však se dopustil těžkého omylu tím, že tohoto dobrovolného pokoření se zvířete nepoužívá k jeho povznesení, ale právě naopak, zvíře úplně vykořisťuj ke svým sobeckým účelům, neštítě se ani jeho vraždy. Kdo pozoroval zvířata vedená na porážku, přesvědčí se velice brzo, že zvířata tuší dobře, co se s nimi má státi, neboť často bývají naplněna děsem a hrůzou před smrtí, která se jeví urputným odporem ke vstupu do budovy porážky. Řezníci jsou nuceni nezřídka sváděti těžké zápasy s nimi a žel Bohu, používají k nim prostředků velmi bolestných a surových, na př. vykroucení ocasu. Ještě strašnější okamžiky je ovšem čekají v místnosti samé, kde vše páchne čerstvou krví a smrtí. Tento děsivý předsmrtný strach nemůže zůstati bez vlivu na tělo zvířete. Nelze pochybovat, že jako u člověka, který se octl v podobné situaci, vznikají v těle těžké změny rázu destruktivního (rozrušivého) a tudíž chorobu vyvolávajícího. Podobně jest tomu i v těle zvířecím. Tyto změny, stupňované ještě hnilobnými pochody, kterých bývá potřeba, aby maso bylo potřebné měkkosti a stravitelnosti, nemohou zůstati bez zlých následků pro tělo člověka, který se trvale živí masem takto získaným. Člověk tedy, požívaje hnijícího masa zabitých zvířat (Tolstoj by řekl hnijících mrtvol zvířat), poškozuje své vlastní tělo. Vedle toho se člověk tak zapomněl, že zneužívá svého povýšeného postavení, které mu přiznávají i zvířata sama svým dobrovolným pokořením se, k hrubým vraždám, ve kterých jde tak daleko, že někdy vraždí jen pro svou zábavu a k nelítostnému vykořisťování. Tím zatěžuje svou vlastní duši a znesnadňuje svou dráhu vývojovou, neboť ono dobrovolné poddanství zvířat má docela jiný smysl, než jaký se mu přikládá. Člověk má tyto pokorné mladší své bratry podle možnosti k sobě povznášet, ulehčovat jim jejich těžkou cestu vývojovou - a ne jejich oddanosti sobecky využívat. Mnozí lidé, slyšíce vegetariány mluvit o citu zvířat, vzpomínají toho, že i živá rostlina cítí, takže by člověk neměl vlastně ani jí způsobovat bolest. Do jisté míry mají pravdu. Je sice podstatný rozdíl mezi plným vědomím zvířete, které se v mnohém směru blíží plnému vědomí člověkovu, a stavem neuvědomělé citlivosti rostliny. Chce-li však kdo býti tak citlivý, pak nutno prostě opakovat, co jsme už jednou řekli, že přirozenou výživou člověkovou jsou plody: obilniny, luštěniny, ovoce a třeba i brambory. Většina plodů obsahuje výživné látky, potřebné k naší výživě, které jsou soustředěny v poměrně malém množství hmoty. Plody nejsou obdařeny skutečným, vědomým životem; v nich je život utajený, který se křísí k plnému, vědomému životu teprve klíčením. Požívá-li tedy člověk plodů, nezpůsobuje tím bolesti naprosto nikomu. Jedlíci masa mluví i o bezbolestné smrti, kterou by mohla moderní technika připravit na smrt odsouzeným zvířatům. Ale smrt, bolestná či bezbolestná, zůstává smrtí vždy. Bojí se jí každý živý tvor. A kdo se jednou zabýval hlubšími příčinami bytí našeho i celého světa, ten pochopí, že nikdo z nás nemá práva bráti život druhému člověku, jak tomu učí i křesťanství, ale nemá práva zbavovat života ani zvířata, jak tomu učí buddhismus. My všichni - lidé i zvířata - přišli jsme na tento svět, abychom naplnili jistý úkol. Tolstoj tento úkol naznačil velice případnými slovy: abychom sloužili Bohu a člověku. Pravidelně se však zapomíná, že i tato zvířata, tito naši mladší bratři, přišla na svět, aby naplnila svůj úkol. I ona žijí svým osobitým vývojem, který spěje vždy výš. Východní filosofie dokonce učí, že v koloběhu světů dospějí i ona jednou lidské důstojnosti. Proto je potřebí nechat i zvířata žíti jejich individuálním životem a napomáhati jim k jejich duševnímu vývoji. Potom ovšem pochopím, že člověk nemá práva tento vývoj násilně přerušovat. Ve svém bludu, že je pánem přírody a korunou tvorstva, osobuje si člověk právo vraždit, místo aby láskyplně pomáhal a sloužil.

Ahoj, chtěl bych Vás upozornit na rozhovor s Michalem Kolesárem, na který jsem narazil na stránkách České televize. Michal se považuje za anarchistu a zastává názor, že chovným zvířatům byla svoboda neprávem ukradena a proto není nezákonné tato zvířata 'krást' a vypouštět na svobodu. To také činí. Přestože všechny názory, které v rozhovoru zazněly nesdílím, považuji rozhovor za zajímavé téma k zamyšlení nad otázkou svobody, zákonů, práv zvířat apod. Některé myšlenky jsou dostupné v PDF brožurce Neubližuji, kde nemusím, které je ke stažení zde.